Rok s ojetým elektromobilem Renault Zoe: Půjde z domu!
Vloni v létě se ze mě stal progresivista. Jak jinak si vysvětlit fotovoltaickou elektrárnu na střeše a elektromobil pod ní? Zatímco první jmenované bylo pořízeno díky kombinaci snahy o soběstačnost, snahy zatěžovat o něco méně planetu a snahy být nezávislý na rozkolísaném trhu s energiemi, druhé jmenované bylo čistě výsledkem pokusu o co nejrychlejší návratnost fotovoltaiky.
Abych řekl pravdu, žádným zarytým fanouškem elektromobility jsem ještě před rokem nebyl a vlastně se za něj nepovažuji dodnes. Stále si myslím, že při stávajících možnostech elektromobilů a přidružené infrastruktury je pro většinu obyvatel měst nejekologičtější i nejekonomičtější volbou full hybrid, zejména takový, který nabízí Toyota nebo Honda. Jenže pak jsou tu lidé, kteří mohou nabíjet doma, často “zdarma čistou energii”, a jejich akční rádius jen zřídka přesahuje 200 kilometrů za den. Ano, tak to mám přesně já.
Bude se tedy juchat? Ano, ale až za chvíli. Renault Zoe v naší rodině nahradil Toyotu Auris. Hatchback za hatchback, i když o třídu menší. Co do prostoru pro posádku i pro náklad, kdovíjaká změna to nebyla. Co do pocitů na palubě ovšem intergalaktický rozdíl. Clio a z něj vycházející Zoe byly od začátku kritizovány na mizerné materiály na palubě. Z fotek to nepoznáte, ale jakmile se posadíte, je jasno. Tvrdé plasty, nepříjemně měkké sedačky s kraťoučkými sedáky a nulovým bočním vedením…
A pak se rozjedete a ono to pokračuje. Ne, Auris rozhodně není nějaká bestie požírající křivolaké okresky. V porovnání se Zoe je ale jeho podvozek skutečně brilantní. Houpání na každé nerovnosti je prý francouzská variace na pohodlí. Děkuji, ale nechci.
Průjezdy zatáčkami jsou pak kapitolou samou pro sebe. Díky nízkému těžišti se auto i přes měkké pružení nijak významně nenaklání. Ve volantu ovšem cítíte, jak se pomaličku přenáší váha na přední kolo a auto nemíří úplně tam, kam byste chtěli. Pak konečně celou vahou dosedne a dokrouží podstatně utaženější oblouk. Nepříjemné. Pokud navíc na úzké silnici v zatáčce míjíte někoho jiného, udělají se vám na čele krůpěje potu.
A co tradiční francouzské bolístky? Inu, dostavily se. Auto jsem kupoval se 45 tisíci kilometrů a šesti roky na hrbu. Za těch deset tisíc kilometrů se skutečně ukázalo leccos. Infotainment nezklamal a z nějakého důvodu se čas od času při startu ptá, jakým jazykem a hlasem ke mně má mluvit. Dokud to nenastavím, nebude se mnou mluvit nijak. A hlavně nedodá ani obrázky, což se moc nehodí, když potřebujete po startu hned couvat a čekáte na obraz parkovací kamery. O rychlosti a dovednostech tohoto zařízení není třeba dále mluvit. Pochází z roku 2013 a je to na něm znát. Kromě dešťového senzoru ale jinak v autě funguje všechno.
Tedy do zimy jsem alespoň ten pocit měl. První zima s elektromobilem totiž měla přinést prověření francouzské techniky i být zatěžkávací zkouškou pro elektromobil jako takový. Nepřišlo tedy nic, s čím by předem poučený elektromobilista nepočítal. Asi největší „tragédií“ první poloviny zimy byla rostoucí spotřeba elektřiny. V teplotách hlouběji pod bodem mrazu a na kratších vzdálenostech, vyrostla přes 20 kWh/100 km (v mimodálničním režimu). Dojezd šestiletého auta s baterií o původní kapacitě 40 kWh (dnes spíše 35 kWh) tak klesal až k 150 km. Elektrohaterům toto číslo určitě udělá dobře, mé obvyklé využití s nájezdem maximálně lehce přes 100 km denně však nijak neomezovalo. Příjemným faktem pak je to, že na delších trasách se baterie prohřeje, a tím spotřeba významně klesne, a tedy i dojezd se o několik desítek kilometrů prodlouží. V mém případě to však mělo spíše psychologický efekt, kdy jsem mohl počítat s větší rezervou.
Mimochodem, potěšily mě i celoroční pneumatiky Hankook Kinergy. Poradily si se zledovatělým povrchem vozovky i se sněhovou nadílkou. Ano, v těchto podmínkách jezdím opatrně a v kritické situaci by mě určitě lépe podržely klasické zimní gumy, průměrné celoroční Hankooky ale rozhodně nepropadly ani u nás pod Brdy.
Renault Zoe, foto: Renault
Přišla tedy řada na servis a pro mě největší poučení. Ač máme v Plzni dva autorizované servisy Renaultu, v obou ode mě dali ruce pryč už po telefonu. Moje Zoe je dovoz z Německa a oficiálně se sem nikdy nedovážela. Oba servisy tedy využily šance dát od auta ruce pryč a zdvořile mě vypoklonkovaly s tím, že s elektromobily nemají žádné zkušenosti. Vůbec jim přitom nevadilo mít v showroomech nový Mégane E-Tech. Že prý v Praze by to mohli umět. A skutečně autorizovaný servis na Zličíně v ničem neviděl problém, jen auto by tu asi muselo pár dnů zůstat, což mi zase přinášelo logistický problém.
A co zkusit neautorizovaný servis? V okolí jich pár znám ať už přímo nebo podle recenzí známých. V drtivé většině se však opakovala známá písnička: elektromobily neumíme. Vítězství přišlo až s telefonátem panu Valešovi do Kamenného Újezda u Rokycan. „Nikdy jsme to nedělali, ale zjistím, jestli bychom to uměli a dám vědět.“ To bylo to nejnadějnější, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Druhý den potvrzení, že to půjde, ale termín bohužel až za měsíc. Co se dá dělat…
Toto řečnické zvolání si po svém vyložil Renault před domem a skutečně se něco dělat jal. V teplejších dnech letošní zimy (a že jich bylo), kdy jízda s ním nebyla tréninkem na polární expedici, mě hodlal utvrdit v tom, že pověst Francouzů vznikla na reálných základech. Od přední nápravy začalo přicházet podivné vrzání, které s každým najetým kilometrem a projetým výmolem nabíralo na intenzitě. Ještě, že jsem objednaný do servisu…
Taky už se určitě stejně jako já těšíte, že zjistíte, co tomu vlastně bylo. Teplo mi Zoe nedopřála kvůli špatnému snímači teploty v interiéru. Auto prý hlásilo neustále přes 60°C a z bezpečnostních důvodů tedy netopilo. Posílám pozdrav do autorizovaných servisů v Plzni, které by na toto přišly hned po připojení na diagnostiku a vyměnit díl za 5000,- Kč by snad dokázaly také. Vrzání od přední nápravy pak mělo (pro mě) nečekané rozuzlení. Čepy na přední nápravě v pánu, ramena nesoucí silentbloky téměř také. Oprava za nějakých 10 000,- Kč. Co mě však rozladilo více, byl fakt, že se jedná o auto s nájezdem jen 50 000 km. Toto od (spalovacích) Japonců ani Korejců neznám.
Jaké poznatky si tedy z první kompletní zimy s elektromobilem odnáším? Že pro mě osobně není ani v zimě elektromobil omezující věcí a stále si mohu užívat všech jeho (vysokou pořizovací cenou vykoupených) výhod. Že teplo je důležitá věc a uživatel elektromobilu kvůli němu musí sledovat technický stav auta mnohem důkladněji. A v neposlední řadě, že kvalita Renaultu a ochota v jeho plzeňských autorizovaných servisech jsou pádnými argumenty, aby můj příští elektromobil logo dvojitého diamantu na masce neměl.
Že jsem si koupil klump? Možná ano, ale klump, ze kterého jsem úplně nadšený. Strašné i skvělé auto. Tak Zoe popisuju prakticky od začátku, co ho mám, a každému, kdo se na něj zeptá. Proč strašné, už víte. Jenže ten zážitek z řízení elektromobilu je něco nepřenositelného. Ta snadnost a lehkost pohybu je něco, co nepochopíte, dokud s elektromobilem pár dnů nežijete. Nesnese to srovnání ani s běžnými spalováky s automatem. Instantní výkon (byť ho v Zoe není extra moc), absolutní klid, který až ve vyšších rychlost nahrazuje aerodynamický svist, okamžité reakce na pokyn pravou nohou. Někdo to má možná jinak, ale mně jízda s elektromobilem učarovala.
Resumé po roce a deseti tisících kilometrů? Jednoznačné! Renault Zoe půjde z domu i za skřípění zubů, že za ten rok přišel o 20% hodnoty. A podobně to nejspíš dopadne i se spalovací Kiou Ceed SW, která plnila roli prvního auta do rodiny. Jenže za poslední rok se s ní jelo jen párkrát, a to vlastně vždycky spíš proto, že jsem chtěl, než že bych musel. Ten vzpomínaný rok provozu Zoe přinesl zkušenost, že u nás doma elektromobil zastane vše, co od auta potřebujeme, a dokonce lépe než spalovák. Jen by to tedy měl být nějaký lepší a přece jen prostornější elektromobil. Jaký? Tak o tom někdy příště.
