Starší malá auta – stroje na nekonečnou zábavu

Také vás někdy napadne, že vaše bývalé auto bylo tak nějak zábavnější než to současné? Pokud jste Octavii vyměnili za Subaru, tak asi ne, ale já ten pocit mívám celkem často. Je to asi tím, že své první auto stále opečovávám a občas projedu. Tím vyvracím domněnku, že jenom stárnu, fotrovatím a s najetými kilometry už v kroucení volantem tak velkou zábavu nevidím. Tak to prostě není. Co se zábavy týče, dříve bylo lépe, ale proč?

Správně položená prvotní otázka by pak spíše měla znít: Co mě na tom řízení nejvíc baví? Když si odmyslím fakt, že člověk svými fyzicky nenáročnými pokyny křižuje v nepřirozeně vysokých rychlostech krajinu, dostanu se k zábavnosti samotného řízení. Nevím, jak to máte vy, ale mně dokáže rohlík na obličeji vykouzlit prázdná zatáčkovitá okreska, na které se snadno přiblížíte k limitům adheze.

Fiat Seicento, zdroj: Wikimedia

A jsme u toho, kde je zakopán pes. Silné auto s posilovači všeho možného je fajn, lze si s ním zablbnout na okruhu, uhánět rychle po dálnici, ale na běžné silnici v běžných rychlostech je to zoufalá nuda. Takový sporťák je totiž strašně daleko před svými limity. No a že by se mi chtělo se k nim přibližovat, to se úplně říct nedá. Někomu možná padesát pytlů v kabině dodá pocit nesmrtelnosti, já ale moc dobře vím, jak vypadá auto omotané kolem stromu, srážka s traktorem, jehož obsluha si nevšimla, že ornice pod koly mizí a blíží se silnice, nebo s divočákem, kterému hlava velí pouze azimut. Co na tom, že hustá smrčina končí a kopyta tlučou do asfaltu? Letět rychlostí nepovolenou ani na autostrádě úzkou klikatou silničkou mě tedy nebere.

Už se vám moje řeči zase zdají dost fotrovské? Velké finále přichází… Největší legraci za volantem si užívám ve svém stárnoucím Fiatu Seicento. Kraťoučký rozvor, absentují posilovač řízení, vrozená nedotáčivost a charakterní italská jedenáctistovka s šedesátihlavým stádem. Než se rozjede, narostou mi vousy, oholím se a opakuji to tolikrát, než musím vyměnit žiletku…a pak jede stejně ještě pomalu, ale ono to nevadí. Na uzounkých gumách na oslizlém listopadovém asfaltu stejně podrží stejně jako na slupce od banánu. A to je ta paráda. Už v městských rychlostech lze ostřejší zatáčky projíždět na hraně přilnavosti. Z volantu a pozadí ale dostáváte veškeré informace o tom, jak si které kolo stojí. Autu se do zatáčky nechce, ale utáhnutím kormidla ho přece jen trochu přemluvíte a zákrutou se prokloužete až na rovinku. A kolemjdoucí si vašeho rally ani nevšimnou. Takhle snadno a levně to jinde nedostanete.

Škoda Favorit, zdroj: Škoda auto

Pokud vám Fiat Seicento přijde jako moc velká exotika, zkuste si to samé ve Favoritu. Jeho podvozek je sice (stejně jako u Seicenta) stavěn na všechno jiné než na sportovní jízdu, v kontextu jízdního projevu dnešních škatulí je to ale bomba možná ještě lepší než ta popsaná o odstavec výše. Jednu drobnou vadu na kráse tahle radost ale má – nehoda v padesátce je v těchhle rachotinách rizikem asi srovnatelná se stovkou ve výkřikách nejmodernější techniky. Člověk si už při pohledu na tenký volant prostý jakéhokoli náznaku airbagu několikrát rozmyslí, jak daleko od hrany se chce pohybovat. A to je vlastně taky dobře.