Radosti tak trochu jiného veteránisty
Asi málokterý fanoušek motorismu nikdy nezaslintal nad nablýskanými veterány. Někdo tíhne k eleganci meziválečných vozů, jiného oslovují rychlí automobiloví dědečkové, další zase baží po luxusu limuzín-youngtimerů. No a pak jsou takoví jako já, kterým se líbí prostě všechno. Většina milovníků vůně benzínu ale skončí stejně: Ohlédne se ráda, vlastnila by ráda, ale vysoký obnos za koupi si v duchu neobhájí. A podobně jsem na tom byl i já, než se sešla celá řada náhod a okolností.
Ač pocházím z vesnice, traktory ani traktoriády mě nikdy moc nebraly. Pole jsme neměli, a tak jsem jejich genialitu nechápal. S koncem nucené kolektivizace a nástupem moderních obřích strojů zahraniční výroby se vytratila snad i poslední jiskřička mého vztahu k nim. Vše se ale mělo změnit, když jsem dospěl do Kristových let, do správy dostal hodně velkou zahradu s malým sadem a políčkem a zároveň celkem často pracovně jezdil do Bavorska.
Tam mě traktory doslova uhranuly. Ovšem určitě ne žádní obři s jelenem ve znaku, kteří mě tak rozčilují na našich silnicích při cestách do práce. Pracující čtyřkolové babičky a dědečkové, kteří snad pamatují ještě válku, tu evidentně patří do rodiny a sedláci si jich náležitě váží. Nablýskané a v perfektním stavu, jen jen vyrazit orat. A taky že vyrážejí. Na ně je radost pohledět.
Když jsem tedy začal řešit, jakého pomocníka si vybrat na vlastní latifundii, bylo brzy jasno. Poohlédnu se po něčem starším s patinou. A jako patriotovi mi domů nesmí nic jiného než Zetor. Stálo to pár týdnů shánění a vysedávání nad inzercí a do stodoly jsem brzy zaparkoval svůj vlastní youngtimer. V typovém označení Zetor 4712 znalci poznají dvoutunový traktůrek ze sedmdesátých let. V útrobách mu ševelí řadový dieselový tříválec o objemu 2,5 litru a kdysi z něj šlo vydolovat stádo pětačtyřiceti chladných koní.
Pravda, meziválečný štramák to není. Na toho bych si ovšem zase netroufl. Těžko bych sháněl náhradní díly a úcta ke kusu starého železa by asi příliš převažovala nad jeho nasazením v terénu. To na tuhle hranatou krabici jsem ohled nebral a vlastně ani moc nových dílů nepotřeboval. De facto jsem musel pořídit jenom startér Zetor. Investice za tři tisícovky vyvážila desetitisícovou slevu při koupi, protože “to často nechytne”.
Ale abych mluvil pravdu, kromě oleje a nafty to nebyla jediná větší investice. Srdce veteránisty se prostě nezapře, a tak Zetorek dostal přece jen nějaké to fajnovější nářadí. Je sice pravda, že opravit se dá i jenom s kladivem a plochým šroubovákem, jenže člověk nechce skoro padesátiletého zemědělce urazit, i když je z plechu. A tak se ve stodole objevily třeba dva nové hydraulické zvedáky. A Zetor si toho evidentně považuje, protože je využívá velmi sporadicky.