Povídka na měsíc listopad: Naše nové auto

Pro oživení webu Vám přinášíme na každý měsíc jednu povídku. Ta listopadová je zde…

Naše ne zrovna nejmodernější škodověnka už brázdila české silnice a cesty hezkou řádku let, ale podle otce poskytovala všechno, co tuzemský řidič potřebuje a k tomu ještě pár věcí navíc. Maminka neopomínala dodat, že navíc náš vůz už umí pouze v řidiči evokovat dětství skrzevá výprask do sedacích partií, který v součinnosti s našimi silnicemi pasažerům poskytuje ve vrchovaté míře. Otec však na naše původně žluté auto, kterému s lety přibývala místa s nádechem barvy lišek a veverek, nedal dopustit. Blížil se ovšem moment otcovy automobilistické desiluze.

„30 let provozu a už to nechce chytit… Ty moderní auta už nic nevydrží,“ prohlásil otec, když potřetí naskakoval do jedoucího auta, které předtím pracně roztlačil snažíc se docílit toho, aby vůz dále pokračoval v pohybu silou pokud možno co nejvíce vlastní. Maminka začínala v listopadové ranní mlze ztrácet nervy. Ani pátý pokus však změnu k lepšímu nepřinesl a protisvah znamenal definitivní otcovu kapitulaci. Jeho kroky směřovaly neomylně k telefonnímu aparátu, jímž si v zaměstnání zařídil na dnešní den volno s výmluvou na nadýmání po včerejší huse, čímž si v práci zajistil absenci posměšků směrem k jeho vozu a zároveň závist řady kolegů. Dalším telefonátem si dojednal na odpoledne schůzku v autosalonu.

V půl čtvrté se vrátil z prodejny vozů se šibalským úsměvem. Na matčinu otázku: „Jak se zítra dostaneme do zaměstnání a školy,“ odpověděl také tajemně. „Zítra otestujeme skromné výhody hromadné dopravy, ale za týden již pojedeme ve vlastním, novém, jako páni.“

Týden uběhl jako voda a my s maminkou jsme za oknem vyhlíželi otce v novém autě. Nakonec jsme se dočkali. Pod okny nám zaparkoval modrý bourák, z nějž se vysoukala postava hlavy rodiny. Pyšný řidič pak vyběhl nevídanou rychlostí za námi do prvního patra. „Pojď, synu. Ukážu ti, o čem je život,“ řekl mi otec s výrazem v očích, který jsem neznal. Maminka se pokusila zachránit život jediného potomka výmluvami na učení do školy či mou nevolnost, která se doopravdy později dostavila, ale otec se odbýt nenechal. Dosedl jsem na sedadlo spolujezdce, zapnul bezpečnostní pás a radši dvakrát zkontroloval pevnost uchycení v zámku. Po dalším pohledu do otcovy fanatické tváře jsem se strachem vzpomínal na statistiky nehodovosti. Rozjeli jsme se. O tom jsem, zatlačený do opěradla, nemohl pochybovat. Po dvou minutách jsme byli za městem a otec začal škádlit plyn ještě vehementněji. Zahnuli jsme na klikatou okresku. Otcova euforie dosahovala vrcholu, zatímco já pomalu ztrácel vědomí.

Snad po hodině polobdělého stavu udělaly endorfiny a adrenalin v otcově žaludku konečně své, otec procitl ze závodnického pomatení smyslů, vzpomněl si, že od snídaně nejedl a prohodil něco o svačině v nedalekém motorestu. Můj žaludek se s tímto nápadem neztotožňoval, ale neměl jsem sílu odporovat. Zastavili jsme u rybníka a vstoupili do menší budovy s nápisem „U Fittipaldiho“ nade dveřmi. Jak přiléhavý název pro dnešní den, pomyslel jsem si. Něco podobného si zřejmě pomyslel i otec, když si k jídlu objednával rychlokvašky. Z dotazů na mé zdraví, které přišly poté, co jsem odmítl přijmout jakoukoli potravu, otce vyvedlo až žbluňknutí a zabublání za oknem. Vyběhli jsme ven a uviděli naše nové auto na hladině rybníka, kterak pomalu vykonává pohyb směrem ke dnu. Poprvé v životě jsem viděl otce plakat. Zatímco já odjel prvním spojem domů, otec sehnal ve vsi traktoristu, se kterým naše auto vytáhli na břeh. Několik dní se jej pak s hysterickou vehemencí a modlitbami, nářkem i kletím snažil nastartovat. Marně. Po týdnu přijel domů zlomený s traktoristou, za traktor připojili škodověnku a odvezli ji do servisu. Za dalších sedm dní jsme nemluvného otce se záškuby v levém koutku doprovodili do servisu, kde montér, který kroutil hlavou snad od doby, kdy naši škodověnku přijal do péče, za opravu přijal peníze utržené za prodej vyplaveného vraku. Od té doby se naše rodina vozí opět starším žlutorezavým vozem domácí výroby. Pouze když projíždíme kolem autosalonu, dělá se otci vyrážka na čele a vykřikuje: „Sumče, to jsou moje potahy!“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *