Zkušenosti majitele: Škoda Felicia

Letos je tomu dvacet let, co jsme kupovali nové auto Škoda Felicia Combi a přesně deset let, co jsme ho prodali, abychom přesedlali na větší Octavii. Následující řádky tak berte, prosím, jako nostalgickou vzpomínku na vůz, který se mi během deseti roků nesmazatelně vryl do paměti.

Ještě před patnácti lety byla Škoda Felicia nejčastějším vozem na našich silnicích. I z toho je patrné, jak se zvyšuje průměrná životní úroveň dnešních řidičů Octavií. Felicia přišla na trh v roce 1994 a Škoda ji prezentovala jako úplně nový model. Všichni věděli, že jde jen o výrazně modernizovaný Favorit a podobnost s ním nemohla „felda“ zapřít. Designově byla ale o pořádný kus dále. Oblé hrany exteriéru netřeba představovat. Málokdo si ale dnes vzpomene, jak na něj tenhle model zapůsobil poprvé. Já ano. Musel zapůsobit, když jsem po něm začal bažit tak, že jsem pro něj dva roky po premiéře s více než dvěma sty tisíci v peněžence šel do autosalonu. Zejména zadní světlomety mě svým decentním a zároveň moderním designem tehdy uchvátily. Oproti Favoritům přišel největší šok v interiéru. Dosavadní prostornost (na poměry třídy malých aut) se konstruktérům podařilo zachovat. Vnitřek vozu ale dostal na mladoboleslavské poměry nebývalý šmrnc. Oblé tvary přístrojovky narušily jen hrany ve spodní části. Přední sedadla mi subjektivně přišla pohodlnější než ve dvojkové Octavii. Vzadu už to bylo slabší, ale děti vydržely i dlouhé vzdálenosti bez řečí.

Škoda Felicia Combi, zdroj: Wikimedia commons, autor: alofok, CC BY-SA

Škoda Felicia Combi, zdroj: Wikimedia commons, autor: alofok, CC BY-SA

Naše Škoda Felicia Combi byla ve druhém ze čtyř výbavových stupňů, které měla tehdy Škodovka poskládané LX-LXi-GLX-GLXi. Motorem byla zážehová třináctistovka MPI s výkonem 50 kW. Žádný puberťákův mokrý sen, ale tehdejšímu provozu v pohodě stačila. Na stovce se ocitla, bylo-li to třeba, za nějakých 14 sekund a spotřeba se pohybovala kolem tehdy obvyklých 7 litrů. Na dálky jsem ji dokázal stlačit i pod 6. Výbava našeho auta byla na dnešní dobu až směšná. Slovy bazarníka: bez pytlů, bez klimy, bez ABS, bez serva, zato se švihadlama, centrálem (s klíčem v zámku), s hodinami (analogovými) místo otáčkoměru a ve vůni.

O jízdních vlastnostech není třeba moc psát. Auto mělo posádku dopravit z bodu A do bodu B. Na zábavu jsou jiné stroje. I když pravdou je, že jízda bez posilovače řízení měla svoje kouzlo. Ve vyšších rychlostech se ale na palubě rozehrál pekelný zvukový koncert špatně odhlučněné třináctistovky, takže roupy jsem rychle ztratil.

Největší devizou auta byla užitná hodnota. Bez padesáti litrů půlkubíkový kufr pojmul věci, o nichž se mi snad ani nesnilo. Po sklopení zadních opěradel se z malého auta stala dodávka. Pamatuji si, že větší dojem nekonečnosti prostoru než po prvním pohledu na takto upravený zavazadlový prostor Felicie Combi jsem měl až po nahlédnutí do Octavie.

A co spolehlivost? Kde nic není, ani smrt nebere. Škoda Felicia to splnila beze zbytku. Motoricky byla při běžné údržbě absolutně bez chyb. Potvrdit tak musím jen notoricky známý problém s korozí. Po deseti letech a 150 tisících kilometrů už byla karoserii místa, která by stálo za to vyvařit. Klasicky šlo o blatníky a páté dveře. Problémy se vstřikovači, které jsou na fórech často popisovány, se mi vyhnuly. Celkově tak auto sloužilo, jak mělo a dodnes na něj vzpomínám.

 

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.