Test ojetiny: Fiat Seicento 1.1

Rubriku Testy ojetin otevírám modelem, který na našich silnicích není zrovna klasikem. Úplně jinak tomu však je u našich severních sousedů, tedy v zemi, kde se tento model vyráběl. Fiat Seicento je miniautomobil vyráběný v letech 1997 – 2010 v polském závodě Fiatu v Bielsko-Biale jako vlastně silně faceliftovaný nástupce modelu Cinquecento, který zase navazoval na legendárního Malucha.

Fiat Seicento, zdroj: Wikimedia

Fiat Seicento, zdroj: Wikimedia

Předpona mini je u tohoto vozu opravdu na místě. Jeho celková délka jen lehce přesahuje 3,3 metru a šířka 1,5 metru. S mravenčí hmotností kolem 800 kg si musel poradit už základní motor, tedy benzinová devítistovka s výkonem 29 kW. Ten byl ovšem po několika letech z prodeje stažen. Svižnější jízdu nabízela zážehová jedna-jednička s výkonem 40 kW. Přesto, že ani s ní nebylo Seicento ani v nejmenším nějakým hot-hatchem, montovala se i do verze Sporting, která, jak je z názvu patrné, měla uspokojit sportovnější řidiče. Od roku 2007, kdy už se vůz prodával pod názvem Fiat 600, bylo možné pod kapotou navíc najít i zážehový motor s objemem 1242 cm3 a výkonem 51 kW.

inzerce


K testu jsem získal červený exemplář z roku 2002 v nejnižší výbavě S. Počítač kilometrů ukazoval něco málo přes 70 000 km a této hodnotě se, vzhledem k přítomnosti servisní knížky a celkovému stavu vozu, dalo věřit. Malý kilometrový proběh je vůbec pozitivní věcí při koupi Seicenta. Málokterý vůz totiž sloužil jako první nebo jediné auto v rodině. K tomu účelu ani nikdy sloužit neměl. Inženýři, jak bývá u Fiatu zvykem, odvedli obdivuhodnou práci a na minimálním ploše dokázali vytvořit celkem vzdušný interiér. Seicento však bylo svého času nejmenším (a nejlevnějším) „pětimístným“ autem na našem trhu.  Uvozovky jsou zde opravdu na místě. Za sebe se s určitou dávkou pohodlí posadí dvě osoby pouze v případě, že ani jedna neměří více než 170 cm. Pět lidí do Seicenta dostanete pouze v případě, že jste někdy v životě hráli Tetris a komfort cestujících je pro vás neznámým pojmem. Přesto to možné je. Zkušenosti z Tetrisu využijete i po otevření třetích dveří. Zavazadlový prostor disponuje trpasličím objemem 170 litrů. Přesto má rozměry takové, že se do něj vejdou dvě bedny s nákupem z hypermarketu nebo vak na florbalové hole. Stejně jako v prostoru pro posádku se i zde Fiatu podařilo vytěžit z minima maximum. Po sklopení zadních sedaček získáte 810 litrů prostoru, který není nepodobný ideální krychli 1x1x1 m.

Po usednutí za volant jsem se nemohl zbavit nostalgických vzpomínek na Škodu 120 nebo Favorita. Není se čemu divit, vždyť konstrukčně se jedná o vrstevníky. Plastem nezakrytého kovu je v kabině skutečně dost, ale i to je cesta, jak získat nebo neztratit cenné centimetry pro posádku. Minimalistická přístrojová deska je podle očekávání z tvrdého plastu. Pozice za volantem je subjektivně vyšší. Možná bych se empiricky zjištěným číslům divil, ale bohaté prosklení a usazení palubovky s volantem znatelně níže, než na co jsem zvyklý, je další tah inženýrů, jak vybruslit z problému jménem prostor. Pocit bezpečí jsem tak ale rozhodně nezískal. Navíc prohlubeň před spolujezdcem dává jasně najevo, že místo airbagu si manželka může položit kabelku. Do volantu by se vzduchový pytel jistě vešel, ale, stejně jako airbag spolujezdce, centrální zamykání, elektricky stahovaná okna, klimatizace a dokonce i otáčkoměr, se jedná o prvek vyšších výbav (vč. Sporting). Seicento posádku nehýčká, Seicento posádku přepravuje.  A to mu jde dobře.

V městském provozu, kam této vůz patří, je jako ryba ve vodě. Protáhnete se mezerami, kam se vejdou už jen motorky, zaparkujete i v místech, kam by se nikdo jiný nevešel. Parkování trochu komplikuje absence posilovače řízení (opět hledejte ve vyšších stupních výbavy), ale i tak je snadné. Dynamika vozu je ve městě excelentní. První tři převodové stupně jsou celkem do rychla a ze semaforů umí Seicento vyrazit jako blesk. Podvozek umí slušně tlumit velké nerovnosti. Nakonec, kdyby neuměl, zažila by si svoje nejen lidská zadnice trůnící na ne zrovna komfortním a krátkém sedáku téměř bez postranního vedení, ale i uši, protože odhlučnění (hmotnost, prostor) není na kdovíjaké úrovni.

Za městem Seicentu vyhovuje klidné tempo. V kopcích je třeba často řadit a nad 80 km/h už motor moc netáhne.  Nemá ani moc cenu se jej pokoušet vytáčet, protože auto nemá, vnímáno subjektivně, ve vysokých otáčkách o mnoho větší sílu než v nízkých, byť na dostupných grafech vypadá situace jinak. Jízda po dálnici v rychlostech nad 110 km/h je pak vysloveně trápením auta i posádky.  Udávaná maximální rychlost kolem 170 km/h mi pak přijde jako silně nadhodnocená, i když zde bude asi hodně důležité, jak je auto zajeté. Seicenta často kupovali důchodci a ti z něj jistě trhače asfaltu „nevychovávali“.

Pokud jste však z předchozích řádků získali dojem, že jízda Seicentem není zábava, opak je pravdou. Mě tedy jízda s ním bavila moc. Nadarmo se neříká, že je větší legrace jezdit s pomalým autem rychle než s rychlým pomalu. Motor vás, pravda, do sedačky nezapasuje a s dlouhou řadicí pákou je třeba se nejprve zkamarádit, ale řízení bez posilovače ukáže v zatáčkách svou druhou tvář. Krátké Seicento je na okreskách komunikativní, hravé a hlavně výborně ovladatelné. Poměrně brzy se ale v zatáčce „nahrne“ na zatížené přední kolo a nedotáčivost je tu. Opět ji však lze velmi brzy vycítit a vyřešit. Komunikativnost tohoto vozu a určitá hrubost k řidiči mě prostě fascinovala.

Co se spolehlivosti týče, v jednoduchosti je síla a kde nic není, tam se nemá co pokazit. Pokud je Fiat proslulý problémy s elektronikou, tak Seicento je nemůže ani potvrdit ani vyvrátit, protože zde skoro žádná není. Těžko odhadovat, jak by tento vůz vypadal po čtvrt milionu kilometrech, protože tak ojetých Seicent zřejmě moc nejezdí, ale jinak se tento vůz jeví motoricky i podvozkově spolehlivý. Karoserie je pozinkovaná a na našem třináctiletém exempláři jsem objevil pouze dvě nebo tři „bublinky“ kolem zadních blatníků. Hůře je na tom nádrž. Je také kovová a časem proreziví. Nová se dá sehnat za 1000,- Kč. Stejná nemoc se umí podepsat i na výfuku. Jinak by při běžné údržbě a výměně tzv. „spotřebních dílů“ mělo Seicento dobře sloužit. Navíc, vzhledem k nízké ceně pojistky a kombinované spotřebě kolem 5,5 litru benzinu na 100 km, i levně. Seicento se tak jeví jako ideální vůz pro jednotlivce či dvojice, kteří se potřebují levně přepravovat a nehledají za nízkou cenu velký komfort.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.